Oběd s.
Jan Kaláb a Jakub Nepraš

text:  | 

Trafačka je bývalý industriální prostor, který od roku 2007 slouží současnému umění. Graffiti, street art, tvorba generace mladých umělců ve smyslu DIY (Do It Yourself). Mnozí, kteří zde „začínali“, dnes již vystavují v renomovaných pražských galeriích nebo se účastní nejrůznějších světových přehlídek tohoto žánru. Jakub Nepraš a Jan Kaláb aka Splash, Point, Cakes patří k zakládajícím členům Trafačky a my jsme si s nimi popovídali v pražské restauraci Dish.

Jak jste se vůbec poznali a jak vznikl nápad obsadit bývalý industriální prostor a vytvořit multifunkční ateliér?

JK: Kubu jsem poznal na akádě (Akademie výtvarných umění), kam jsem přestoupil, spolu jsme studovali a nakonec také absolvovali. Tehdy jsme začali uvažovat, co dál a společně sháněli ateliér. Po řadě nesmyslných nabídek se objevila možnost obsadit prostor ve Vysočanech, byla lákavá a tak jsem hned zavolal Kubovi.
JN: Tenkrát po škole něco sháněl každý, ale Honza přišel s tím nejlepším.
JK: Tehdy se nám to jako úplně nejlepší nezdálo, protože jsme sháněli ateliér, a tenhle prostor byla spíš obrovská hala s malými místnostmi. Ovšem právě díky tomu nakonec Trafačka získala svoji identitu, protože prostor si sám řekl, co chce a jak by měl vypadat. I když jsme zprvu váhali, šli jsme do toho, nic jiného jsme ostatně neměli. Mysleli jsme, že to bude na rok, tak zněla i původní nabídka majitele. Po roce nám nabídl, že můžeme zůstat ještě jeden rok a tak se to opakuje dodnes.
JN: Vlastně od začátku se to vyvíjelo přirozenou cestou. Koncem roku 2006, kdy jsme s Trafačkou začínali, se zde začalo dít plno věcí. Rekonstruovala se galerie, chystala se opening party plus velká výstava. Potkali jsme taky Sašu Dlouhého, kterého napadlo od počátku vše natáčet, a tak vznikl dokument „Trafačka, chrám svobody“. Postupně se přidali další lidé, kteří obsadili celý pavlačový dům nad vlastní Trafačkou. Šlo především o mladé výtvarníky, ti si
zdevastované garsonky zrekonstruovali a vybudovali tam ateliéry. Dnes, když vidím, že součástí Trafačky je pětadvacet ateliérů, teprve si uvědomuji, jaká bublina se tu nafoukla.

Je vidět, že se vaše komunita pěkně rozrostla, kdo všechno se vlastně
pod názvem Trafačka skrývá?

JK: Je to trochu složité, protože dnes už je těžké vyhranit, co Trafačka je a co není. My dva s Kubou, Michal Cimala a Blanka Čermáková se třeba považujeme za její jádro.Teď ale máme taky novou Trafačku, kde jsme společně s Matějem Hájkem, Terezou Honsovou, Štěpánem Soukupem a několika dalšími umělci, které už známe z dřívějška. Pak ještě těch 25 pavlačových ateliérů nad Trafačkou, to všechno jsou mladí výtvarníci, kteří si považují, že mohou být její součástí.
JN: To je fakt otázka, nevím už, kde je hranice. Ale jsem rád, že do komunity patří víc než 30 lidí. Jen se všichni nezapojují tak jako my, a to je škoda. Lidé se sice považují za členy Trafačky, ale když se má něco vykonat a dojde na věci běžné potřeby – opravit to či ono, nebo uklidit si svůj nepořádek na dvoře – najednou nejsou k mání.

OBĚD S… : JAN KALÁB A JAKUB NEPRAŠ

Honzo, mně se moc líbilo na jedné Tvé vernisáži, že byla monotematická, zvolil jsi tenkrát kruh. Proč zrovna kruh, a jak si vůbec vybíráš jednotlivá témata?

JK: Chtěl jsem udělat komplexní výstavu, která bude mít jeden koncept. Předtím jsem dělal hodně hranaté věci a tak jsem si řekl, že zkusím rozvíjet kruh a díky tomu jsem se dostal k Pointovi. Protože čím menší kruh, tím vlastně vznikne bod. Kruh je vlastně nejjednodušší tvar. Začalo mě to lákat a zároveň jsem i vnitřně cítil, že bych měl téma kruhu rozvíjet. Aktivit mám samozřejmě víc, ale v podstatě hodně experimentuji. Teď například dělám kruhy, které se časem přerodí do něčeho úplně jiného. Vždycky to spočívá v nějakém procesu, v nějaké cestě, která se prohloubí a třeba vás dostane zase někam jinam. A vernisáže jsou vlastně nutné k tomu, aby se cesta uzavřela, a i když se může zdát, že jsou zlatý hřeb, není tomu tak. Moc si je neužívám, jsou však součástí procesu a taky pomáhají s propagací naší práce.
JN: Řekl bych, že je to takový zvyk. Osobně nemám své vernisáže moc rád, dávám přednost skupinovým. Může se vystavit víc věcí, které lze kombinovat a spojit podle místa a prostoru nebo koncepce lidí, kteří se mnou vystavují. Z vybraných souborů se může uspořádat také další vernisáž, s kterou lze cestovat, a tak má vlastní práce možnost pořád žít.

Užít si výsledek, když něco tvoříš delší dobu, musí být strašně složité, co je potom tedy tím zlatým hřebem?

JN: Nikdy se dlouhodobě neraduji z toho, co udělám. Spíš je to taková momentální euforie, tedy alespoň v mém případě. Pro mě to musí mít hlavně smysl a zároveň to musí být srdcovka. Něco mezi – najít sám sebe a neztratit sám sebe a zároveň se nenechat převálcovat nějakými akademickými řečmi. Největší radost mi udělá, když vytvořím třeba 4 díla za rok, která jsou potom rozmontovatelná, a mám možnost se z nich radovat úplně jinde. Všechno si přivezu dodávkou a vždy je to spojené s nějakou cestou, která je pokrytá alespoň finančně. Ani mi moc nevadí, když nic neprodám. Pořád mě baví s tím jezdit a každé místo totiž svědčí exponátům úplně jinak.

Baví vás jídlo, jak ho vnímáte?

JK: Miluji dobré a lehké jídlo a úplně trpím ve Vysočanech, protože v okolí Trafačky je jen jeden podnik, kde se dá dobře naobědvat. Mám rád asijskou kuchyni, hlavně japonskou a thajskou. Dokonce jsem byl na kurzu vaření, takže se pokouším vařit i doma. A samozřejmě mám moc rád i středomořskou kuchyni.
JN: Když jsem byl tři měsíce na rezidenci v Portugalsku, mohl jsem se utlouct po rybách a mořských plodech. Čerstvé krevety, syrový tuňák, prostě bomba. Takže se snažím najít alespoň nějaký podobný protiklad proti knedlu vepřu zelu.

Takže ty doby, kdy jste popíjeli desítky po hospodách okolo Trafačky a jedli, co se dalo, jsou už dávno pryč; vnímáte jídlo jako formu umění?

JN: Určitě bych řekl, že to je umění, protože jídlo má tolik poloh, které se navzájem prolínají. Funguje skoro na všechny a pro každého znamená něco úplně jiného.
JK: Myslím, že v Praze se už vaří hodně dobře, už je tu spousta dobrých restaurací. Nejradši mám, když si restaurace nehraje na žádný velký luxus, a přesto se tam výborně najíte.

Přečtěte si celý článek
v CULINARY Art of Living 9

PRODEJNÍ MÍSTAPŘEDPLATNÉ