Večeře s…
Jasef Sedloň

text:  | 

Když se lidí, kteří se zabývají muzikou, zeptáte na Josefa Sedloně, většina z nich o něm s respektem řekne, „je to chodící hudební encyklopedie“. Pro ty, kteří ho neznají z vln pražského Radia 1 lze pouze dodat, že Josef Sedloň je legendární rozhlasový DJ, který nejen hudbu vybírá, ale také poslouchá a jistým spirituálním způsobem předává všem, kteří jsou ochotni jeho hudební vizi a poslání přijmout.

Jak ses dostal k muzice a práci moderátora Radia 1, vzešlo to ze shody náhod nebo ses jednoho dne rozhodl, že chceš dělat právě tohle?

K muzice jsem se dostal obvyklou cestou, od mala jsem ji rád poslouchal, od 10 let jsem se učil hrát na kytaru a zpíval s kámošem Beatles i trampské písničky a poslouchal Radio Bayern 3. Od 14 let jsem chodil na hudební burzy, mj. třeba i s Jirkou Neumannem, který mi později nabídl práci v Radiu 1. Tenkrát jsme chodili shánět muziku do Krčského lesa, na Smíchov nebo pak do „Slováče“. Pamatuji se, že nás tam jednou dokonce rozehnala policie. Rád na tu dobu vzpomínám, bylo to úplně jiné, dnes všechno stáhnete jedním kliknutím, takže dochází k určité devalvaci muziky. Myslím, že jsme si jí dříve víc vážili, dnes jsme tím úplně zahlcení. V té době jsem do klubů moc nechodil, snad jen s výjimkou klubu u Jaurisů, kde tenkrát hrál Honza Znamenáček a Mirek Šulc. Raději jsem chodil do půjčoven CD a poslouchal muziku ze sluchátek. Hodně jsem chodil na koncerty, do půjčovny a také vyhledával poslechové pořady a právě na jednom z nich, bylo to o Joy Division, jsem se setkal s Pavlem Kracíkem, který tenkrát už hrál jako DJ v klubu 007 na Strahově a později psal články o alternativní muzice do časopisu Svět v obrazech. Náš společný zájem a láska k muzice nás úplně propojila a na jaře 1990 mi Pavel nabídl, abych s ním hrál na té Sedmičce. Tak jsem se poprvé veřejně dostal k djingu. Tenkrát to byla taková alternativní diskotéka – Siouxsie and the Banshees, The Cure, 4AD, Front 242, Sisters of Mercy nebo třeba The Smiths a taky nějaký ten hardcore a raný hiphop pro skejťáky, kteří tam chodili. Já jsem tam přinesl více industriální a EBM muziky, jako třeba Nine inch Nails, Ministry, Laibach nebo Klute či Leather Strip, a lidi to začali brát. V roce 1992 přišla rave revoluce a začal jsem tam hrát hodně taneční hudbu, kterou jsem si nahrával původně jen na kazety z MTV, věci jako Altern-8, Prodigy nebo Underworld.

Kolem roku 1994 jsem si začal vozit vinyly z Anglie a chodili jsme je zkoušet mixovat k Martinovi Naušovi. Tehdy tam chodil třeba i Standa Zíma a další, to byly pro mě opravdu začátky klubové taneční scény. K rádiu jsem se dostal také přes Pavla Kracíka, který se znal s Richardem Medkem. Ten v té době dělal na ČRo na stanici Mikrofórum a pozval nás snad v květnu 1990 na rozhovor o parties na Sedmičce. Věděl, že se o muziku hodně zajímáme a nabídl nám posléze, jestli chceme mít na Mikrofóru vlastní pořad. A tak jsme od září 1990 začali dělat pravidelný pořad Nezávislá scéna. V únoru 1991, když začalo Radio 1 oficiálně vysílat, jsem dostal nabídku od Jirky Neumana, abych šel vysílat i na Radio 1, tenkrát Radio Ultra.

Josef Sedloň & Pavel Bidlo

Dlouho působíš také jako promotér hudebních akcí a přivezl jsi k nám řadu zajímavých umělců. Jak tohle vlastně vzniklo?

Všechno naplno začalo, když jsme společně s Igorem Hamkem a Markem Vavrošem založili agenturu Lighthouse a zkusili pořádat opravdu velké hudební akce. Festival se stany jsme tady vlastně udělali jako první. Inspiroval nás anglický festival Tribal Gathering, který měl vždy letní a zimní část. Byli jsme se podívat na obě. Letní byla v Anglii na sever od Londýna a zimní ve stejném roce v Mnichově. Hráli tam skoro všichni, které jsme poslouchali – Orbital, Underworld, Kraftwerk, Carl Cox, Laurent Garnier, The Orb atd., no prostě úplná špička elektronické muziky a ti, co nás v té době nejvíc bavili.

Náš první Open Air Festival proběhl v roce 1997 v Letňanech. Jako jedni z prvních jsme jako součást festivalu udělali atrakce, například centrifugu nebo Bungee Jumping. Chtěli jsme lidi pobavit a mělo to úspěch, přišlo 3 500 posluchačů. Byla to naše první spolupráce s Lucky Strike a pak vznikl koncept Lucky People Center. Od začátku Lighthouse jsme věděli, že takovéto větší akce se nemůžou nikdy zaplatit jen ze vstupného, a proto jsme jako první agentura u nás začali spolupracovat s velkými firmami jako Levis, Lucky Strike, Redbull, různé pivovary nebo Pepsi Cola. To byl začátek velkých Open Air tanečních festivalů. Když jsme tenkrát dělali festival u Proboštských jezer, tak lidé v okolí, když viděli všechna ta světla v dáli, která tady nikdo neznal, mysleli, že v lesích přistálo UFO. Byla to skvělá léta. Během působení Lighthouse jsme sem přivezli asi největší hvězdy klubové a taneční scény – byli to Dave Clarke, Dave Angel, Carl Cox, Derrick May, Darren Emerson, Paul Oakenfold, Josh Wink, Massive Attack, Spooky, Fluke, The Chemical Brothers, The Orb, The End Sound System, nebo třeba The Amalgamation of Sounds. Ti hráli místo nemocného Laurent Garniera na OAF 2011 a to ráno bylo nezapomenutelné, tenkrát přišlo na 11 000 lidí.

Po skončení Lighthousu mě v roce 2005 oslovil Jarda Raušer z Paláce Akropolis ohledně spolupráce a v té době vznikla koncertní série Music Infinity, která už má za sebou 8 let. V příštím roce bych chtěl společně s Akropolí uspořádat festival alternativní hudby. Jmen mám v hlavě mnoho, ze zahraniční scény je jich opravdu spousta, třeba Steve Roach, který je takovým stěžejním pilířem ambientní hudby, toho bych chtěl určitě dovézt do Prahy.

Trochu si popovídáme také o jídle, vnímáš jídlo jako formu umění?

Stoprocentně, protože sám vařím a snažím se svoje jídlo někdy kreativně vymýšlet. Už 5 let jsem vegetarián, a to převážně z etických důvodů, protože se mi nelíbí to, co se dnes děje v masokombinátech a jak se zachází se zvířaty.

Zároveň to přišlo přirozeně i ze zdravotních důvodů. Nejprve jsem maso omezoval a časem zjistil, že ho nepotřebuji vůbec, takže jsem ho ze svého jídelníčku vymazal. Stále ale jím mléčné výrobky, sýry. Bohužel při produkci mléka je systém týrání zvířat dost podobný. V České republice je stále docela obtížné být vegetariánem. Naštěstí se to zlepšuje, dnes je tu i pár restaurací, které mohu navštívit. Rád chodím do Radosti, kde vždy najdu dobré jídlo a dobrou hudbu, či Lehké hlavy a také musím jmenovat síť indických restaurací Beas. Dříve jsem rád zašel třeba do restaurace Mozaika. Stejně ale preferuji, když si uvařím sám, hlavně díky tomu, že jsem žil s přítelkyní vegetariánkou a právě od ní jsem okoukal spoustu dobrot.

Článek naleznete v
v CULINARY Art of Living 7

VYDANÁ ČÍSLA